[ Pobierz całość w formacie PDF ]
A on náhle zkrotl jako pøi poklesku pøisti~ené dítì. Sáhl
do kapsy a podal jí klíè. Kolem oken pøesunula se øada po-
stav, v prùjezdì to zahluèelo a hned nato vehrnul
se do místnosti hlouèek lhoteckých hasièù. Pøiali na vzkøíaení
a to u~ bylo tak starým zvykem, zastavit se tady v pøedmìst-
ské hospodì, dát se trochu slyaet a mít se trochu dobøe. Za-
moklé dýmèièky zùstaly doma v kapsách zahlínìných kabá-
tù; dnes se furiantsky odkusovaly apièky z doutníkù a pøitom
se mohlo stateènì odplivovat do vaech koutù. A pak sedìti
tu v uniformì - tøeba jen v takovéhle uniformì! - bylo pøece
jenom nìco jiného ne~ - - - Nu ano, vojanská uniforma to u~
není, ale trochu té bujnosti z vojenských dob v nás pøece zù-
stalo. A nejsou Lhoteètí vìru tak daleko za Mírovskými, a pøiali-
li Lhoteètí do Mírova, v~dycky je dosavad bylo slyaet ...
V okam~iku bylo aumno. Sklenice bily o tácky, chlapi mluvi-
li vaichni najednou a plácali si na stehna. V rorevøených ús-
tech cenily se silné èelisti, jako by chtìly sklo drtit, a zapáchlo
tu brzy po zatuchlých, zpocených tìlech.
Ratkin s Vikou stále jeatì mlèeli. Tahle zmìna scenérie pøi-
ala obìma docela vhod; v nastalém hluku ztratilo jejich mlèe-
ní svou tí~ivost. Vikùv oblièej mìl dosud onen napjatý výraz,
stopy úsilnì pracující myalénky. Ratkin zvracel hlavu nazad,
usmíval se roztr~itì a uèinil obèas bujný pohyb ! pravou ru-
kou, jako by chtìl vzíti nìkoho kolem krku. Jeho rty a tváøe
dychtivì zèervenaly a oèi svìtélkovaly; pil u~ trochu více Rat-
kin. U~ ani nevìdìl, co si vlastnì udìlali s Vikou; ano, stalo
se nìco, nìco neurèitého to bylo, hrdlo jim to zadrhlo
a promluvit teï nelze, smíøit se nelze a ustoupit nelze! A mladá
knì~na není daleko, parkem chodí mladá knì~na, v okam~iku
tam dobìhnea, a~ k zemi se poklonía a øeknea: Gratuluji vám,
knì~no, - k lokaji. A kdyby bièík zdvihla, za ruku ji uchopía, bièík
by z ruky vypadl a - - já nejsem lokaj, knì~no, já básnì píau,
nejkrásnìjaí básnì na vás napíau ...! A není to vlastnì knì~-
na, víla je to, lesní víla - - ano, bo~íèku mùj, co jiného? Zcela
jistì je to lesní víla - - -! Rozevøel dychtivì oèi, jako by pøiael
na nìco pøekvapujícího.
Ale tu jej zatahal Vika za rukáv. Jeho oblièej byl blízko, jizva
na tváøi se ohnivì vzòala.
Ty, Ratkine, ...ne, nemù~ea tu báseò napsat. Co je ti po víle
a co ty o ní vía? Nic o ní nevía. Proto~e nemáa tak lesy rád.
Lesy, ty jsou její. A já mám lesy rád. A ona tøeba vùbec ani
není, lesní víla. Ne, jistì není. Kde by se vzala víla, viï? Ale to
já jsem si tak vymyslil, a proto je mi tak, jako by byla. A budu
chodívat lesem a stále si budu myslit, ~e ji pøece jednou po-
tkám. Ale to nesmí nikdo vìdìt. A já jsem to nemìl nikomu
øíkat. Nikdo to nesmí vìdìt. Ale kdybys napsal báseò, u~ by
to bylo jinak. Nevím proè, ale bylo by to u~ jinak. Snad já ... vía
... kdybych báseò napsal ... ale aby ji nikdo neèetl ... nìkde
v lese hluboko bych ji zahrabal ...
Napia!
Ratkin má plné hrdlo slz, ale posmìaek a vzdor nezmizel
z jeho oblièeje. I hlas jeho je posmìaný. Jizva na Vikovì tváøi
vzòala se jeatì ohnivìji. Ratkinovi je, jako by hledìl
do plamene. I v jeho nitru chytlo nìco plamenem.
A co, není-li to vùbec víla ... je-li to mladá knì~na? optal
se za okam~ik.
Vika nechápavì vzhlédl. Jeho oèi jako by se polekaly.
Ratkin zavrtìl hlavou a pak ji nízko sklonil. Ne, není to knì~na
... knì~ny milují lokaje ... øekl, a okam~ik jako kdy~ nìco poly-
ká.
Co to máa ... s knì~nou? Jaká knì~na?
Nic nemám s knì~nou, lokaj s ní má ... Jeník nepøí jemnì
zkøivil oblièej jako do smíchu a dodal:
A báseò o víle jeatì dnes napíau ...
Vika zaskøípal pouze zuby. Mlèel.
U vedlejaích stolù rozøíhal se a rozchraptìl smích. Lhotatí do-
bírali si Karla Samsona; ale Samson hledìl pøivøenýma oèi-
ma z jednoho na druhého, se zvláatní posmìanou shovívavos-
tí; krotký úsmìv zdál se prouditi po svislých knírech. Jeníkovi
pøipomnìl v tom okam~iku Guliviera na jednom obrázku, ihned
vaak opìt ztratil souvislost a pouze to jméno podivného zvu-
ku zùstalo mu tkvíti v hlavì a na jazyku. Gulivier, Gulivier! Zvláat-
ní pohnutí se ho zmocnilo a byl by nejradìji køièel to jméno
nahlas. Pocítil, ~e se mu hlava trochu zatoèila, a nìjaká zmì-
na se v tom okam~iku se vaím kolem pøihodila, docela nepa-
trná, nevìdìl ani.v èem vlastnì spoèívala, ale nìco smìané-
ho to bylo, i na nìm muselo být teï nìco smìaného, nìkde
v jeho oblièeji - ale co? co?
Dopij a pùjdeme. Musím s tebou venku jeatì mluvit ... Vi-
kùv hlas byl takový horký. A jizva na tváøi mu hoøela. A oèi mu
hoøely.
Jeník nechápavì vzhlédl.
Gu-vi-li - Guvi-li-er ... ne, Guli-vier! øekl s pøihlouplým úsmì-
vem. Ale Vikùv pohled uvedl jej v rozpaky. Proè se vlastnì
Vika tak podivnì tváøí? A èemu se smìje - Gulivier ... nebo
jak se jmenuje ten chlap? Samson Gulivier, hoho!
Samson stál u jejich stolu, øekl cosi, pohledl na Jeníka
a usmál se. Vika zaplatil a ali. Pøed hospodou se Jeník za-
stavil. Hlava se mu opìt zatoèila, oèima zamrkal a uchopil
Viku za loket.
Ty, mnì se zdá,... ~e se ... motám ... Zvrátil hlavu nazad
a rozesmál se na celé kolo. Ale tu pohlédl na Viku a ihned
pøestal. Vika se hroznì mraèil. Jeník odtáhl ruku.
No, co tak koukáa? optal se nejistì.
Máme spolu jeatì nìco domluvit ... Pojï! Vika trochu
chraptìl.
Kam?
Ven za mìsto.
Ale Jeník jako by u~ neposlouchal. Pøikývl sice, ale nesly-
ael.
Jeho oèi chtivì, závratnì zatoèily se kolem. Laènì chvìly
se jeho chøípí a rty ...
Pøicházel jarní veèer, nízká, zamraèená obloha tiskla
se k zemi jako rty ke rtùm. Nìco vonìlo, jak èerstvì naøeza-
né, mladé proutky. A tklivý tón svatveèera ke vaemu se i pøi-
mísil, poslední chvat a aumot pøed návatìvou kohosi dobré-
ho a pokojného.
Pøed domky a na dvorech se kropilo a metlo; i ten po kro-
pený prach vonìl. Èeleï aplíchala se u studen, ~enské pøebí-
haly dvorem, zpola ji~ sváteènì ustrojené, s upravenými u~,
vlhce se lesknoucími vlasy, a hospodáøi loudali se námìstím
ke kostelu, významnì tváøily se jejich hladké, èerstvì vyhole-
né oblièeje, ba i boty vrzaly významnì. Stojánky se svíèkami
a obrazy svatých v oknech dýchaly mírem, mír a tichá bla~e-
nost zdály se snáaeti na vae; na lidi i na zvíøata ve chlévech.
Sloupeèky dýmu nad støechami byly dùvìrnìjaí ne~ jindy a ne-
bylo mo~no jinak, vaechny cesty k mìsteèku byly jistì posy-
pány zelenými ratolestmi.
Nu tak, pùjdea nebo ne? øekl výhru~nì jaksi Vika.
Hned, poèkej ...
Doali zatím na námìstí. Lid v zástupech stál kolem kostela.
Hudba zahrála, vyslou~ilci dali se od radnice na pochod. Pak
starosta Kokea vyael pøed radnici; hlava mu se dìla na ra-
menou s neobyèejnou dùstojností jak na oltáøi. Poèal si na-
vlékati levou rukavici, dr~el ruku daleko od tìla a konal to tak,
jako by to byl signál, ~e u~ to mù~e jít. Zdálo se, ~e v tomto
okam~iku je na celém námìstí pouze tato ruka lezoucí do bílé
rukavice. Nìkolik úøedníkù v uniformách vyalo z radnice, sta-
[ Pobierz całość w formacie PDF ]